Z černé historie trampského hnutí

Mnozí novináři líčí trampy ve svých článcích a pseudovědeckých úvahách jako směšné podivné figurky, které kdesi v lesích hledají neexistující svět. Posměšných nádechem ve svých výtvorech snižují význam a vliv trampského hnutí na formování části naší společnosti. Je na místě připomenout, že trampy považoval komunistický režim za své přední nepřátele. O tom svědčí nejen osobní zážitky stovek trampů, kteří byli vystaveni bezdůvodným perzekucím provokacím ze strany někdejší Veřejné Bezpečnosti, ale i svědectví o policejní brutalitě. "Krvavý potlach" dnes patří k historickým dokumentům, které svědčí o tom jak nás bývalý režim "miloval". Článek byl poprve zveřejněn v časopise Tramp, který byl obnoven na krátkou dobu v roce 1968. Originální verzi jsme převzali z časopisu Puchejř. Irčanova slova jsou aktuální i dnes ! Představují varování pro další generace, budou nepochybně vystaveny "sladkým" slibům lidí toužících po návratu starých časů. Po návratu doby kdy odpovědí na vyslovenou touhu po svobodném životě byl útlak a násilí. Možná někdo řekne, že toto všechno je už nenávratně pryč. Ale zlo je přítomné v každé době a pouze si navléká jinou masku ...

Krvavý potlach

Irčan

Léta jsme tvrdili, že mládež je budoucností národa a že jí věnujeme největší možnou péči, až došlo k strahovským událostem. Bylo to však poprvé po válce, kdy se mládež místo s argumenty setkala s obušky? Máme po ruce fakta a svědectví o perzekuci a teroru proti trampskému hnutí. Ne z doby první republiky, ale z nedávných šedesátých let. Je to období, které trampové označují jako "dobu temna". V té době docházelo k represáliím a zvůli, proti nimž jsou strahovské události pouhým incidentem. Jistě není třeba vysvětlovat, proč jsme tato fakta nemohli zveřejnit, proč jsme je léta museli schovávat v redakčním šuplíku. V celé republice docházelo v té době k surovým honičkám na trampy. V brdských lesích, v Posázaví či Povltaví, na jihu i severu Čech. Zvlášť výrazně se to projevilo v červenci 1963 v Jetřichovicích na Děčínsku. Při zákroku, správněji řečeno nájezdu, který byl proveden ne snad proti chuligánům, ale proti pracující mládeži, mezi níž bylo hodně dělníků, bylo použito obušků, napřažených samopalů, reflektorů a služebních psů. Výsledky byly úměrné použitým prostředkům. Právě tento případ zaktivizoval staré trampy, kteří až do té doby většinou neměli tušení o metodách, jimiž mělo být zlikvidováno trampské hnutí. Jejich hlas nebylo možno přeslechnout; z trampských řad vyrostlo mnoho zasloužilých i národních umělců, vědeckých pracovníků i kandidátů věd, profesorů a nositelů vysokých státních vyznamenání. Neměli lehkou práci, ale přece jen dosáhli toho, že nastala pozvolná změna kursu a tramping byl jaksi mlčky "rehabilitován". Máme k dispozici řadu svědeckých výpovědí o průběhu krvavého potlachu, který uspořádala trampská osada Vlčice v Jetřichovicích ve dnech 6. a 7. července 1963. (Pro nezasvěcené: Potlach je slavnostní shromáždění, jímž je zpravidla oslavováno výročí založení osady. Bývá obvykle zahajován v sobotu večer při táboráku a pokračuje do noci vyprávěním historek, diskusí o trampských problémech a zpěvem trampských písní při kytarách. V neděli se většinou konají sportovní soutěže v lehké atletice, v bobrování polen, ve vrhu nožem, sekyrou apod. Potlachy probíhají důstojně a nezavdávají příčinu k pohoršení.)
Z řady svědectví jsme vybrali líčení kamaráda Wimpyho z trampské osady Howgh v severních Čechách (konkrétně z Teplic v Čechách).
Říká: "Každý potlach pro nás znamená setkání s kamarády, které jsme třeba již léta neviděli. Proto je pro nás slavností. Radostně jsme přijali pozvání kamarádů z osady Vlčice, kteří nás zvali na dny 6. a 7. července do Jetřichovic. Ve vlaku jsme se setkali s kamarády ze Sokolova, z Plzně, Prahy a dalších míst, takže když jsme vystupovali v Děčíně z vlaku, bylo nás již asi čtyřicet. Tam na nás čekalo překvapení. Nádraží bylo obklopeno příslužníky VB, kteří nás po skupinách začali odvádět do kanceláře. Po zjištění naší totožnosti nám doporučili, abychom do Jetřichovic nejezdili, protože to tam špatně dopadne. Nepodnikali jsme nic nezákonného, ale pro jistotu jsme nepoužili autobusu do Jetřichovic, ale jeli jsme vlakem do České Kamenice a odtamtud jsme asi deset kilometrů šli pěšky na místo potlachu. Hned po příchodu nám bývalý šerif osady Vlčice řekl, abychom se utábořili někde v lese, protože z neznámých důvodů byl potlach v poslední chvíli zakázán, ačkoli k němu již před měsícem bylo bez námitek vydáno úřední povolení. Sešlo se nás hodně a stále přijížděli noví kamarádi. Šeřilo se, když se na prostranství před chatou objevilo auto VB. Vystoupil z něho muž v civilu. Seběhli jsme se kolem něho. Řekl nám, že by se ještě leccos dalo podniknout, že však je třeba mluvit se zástupci a mluvčími osad. Několik mladších kamarádů se na to dalo nachytat. Byli odvezeni do Děčína a vrátili se až druhého dne - s modřinami. Když bylo zřejmé, že potlach s největší pravděpodobností nebude, většina z nás se rozhodla udělat si oheň na dně hlubokého kaňonu, u něhož si po našem zazpíváme. U nás od slov není daleko k činům. Dlouho jsme se však z ohně a zpěvu neradovali. Ze tmy se vynořily skupinky mužů se samopaly v rukou a bylo slyžet rozkazy: "Psovod zleva, psovod zprava, soudruh Řeřicha - proveďte zajištění!" Donutili nás uhasit oheň a v naprosté tmě se škrábat skalními soutěskami do devadesátimetrové výše, nahoru k chatě, poháněni štěkajícími hafany a chřestěním uzávěrů zbraní. Nemohu vylíčit naše překvapení, když jsme před chatou, bez policejní asistence, viděli připravenou potlachovou hranici. Dodnes nevím, kdo ji zapálil. Ale stáli jsme u ní a zpívali jsme trampskou hymnu "Vlajka vzhůru letí." Ve skutečnosti neletěla vzhůru, protože ji odcizili ti, kteří jindy podobné přečiny stíhají. Sotvaže však dozněla naše hymna a zástupce již zajištěného šerifa začal mluvit, vstoupil do osvětleného kruhu příslužník VB a vyzval nás, abychom se "jménem zákona" rozešli. Nebyli jsme si vědomi ničeho špatného, potlach byl přece před měsícem řádně povolen, a tak jsme zůstali na svém místě a zástupce šerifa pokračoval v proslovu. V té chvíli k němu přiskočili dva členové VB a odvlekli ho. Pohotově za něho nastoupil jiný kamarád, po jeho odvlečení další, a tak než skončil slavnostní proslov, zbyl z celé trampské osady Vlčice jediný kamarád - ostatní byli všichni vzati "pod ochranu". Uviděli jsme je až druhého dne. Za těchto okolností nebylo ani pomyšlení na sportovní soutěže, a tak jsme v partách hráli a zpívali. Přestože pořad byl předchozími sankcemi narušen, nezdálo se, že by zábava vázla. Bohužel, mělo se nám ještě této noci dostat mnohem větší "zábavy". Náhle přiběhlo několik kamarádů stojících opodál a vzrušeně nám oznámilo, že jsme ze všech stran obkličováni. Nikdy nezapomenu, jak jeden z nich se naklonil přes rameno Jiřiny Adamcové, jejíž pohotové kresbičky možná znáte z časopisu Čs. voják a řekl: "Teď si namíchej hodně modré barvy, budeš ji potřebovat!" To se již u ohně objevil jeden ze strážců pořádku a ve jménu zákona nás vyzýval ke klidu. Při svém projevu se neopatrně přiblížil k ohni, a když ho jeden z kamarádů upozornil, že mu doutná košile, udeřil ho obuškem přes obličej. A začal řvát: "Až doteď jsme na vás byli moc hodní, ale to teď končí, a když se vám to nezdá, tak se rozhlédněte kolem sebe!". Sotva domluvil, zalilo prostranství před chatou světlo reflektorů. Když jsme trochu přivykli prudké záři, viděli jsme, že jsme obklopeni kordony mužů v dlouhých pláštích, ocelových přilbách, kteří měli v rukou samopaly a mířili na nás. Viděl jsem, že jsou dokonce vyzbrojeni německými lehkými kulomety P-2. Byli jsme přesvědčeni, že mají zbraně jen na zastrašení, ale později jsme se dozvěděli, že v nich byly "ostré" a že byl vydán rozkaz při sebemenším odporu z naší strany zbraně použít. Pak se rozpoutalo peklo. Čety mužů (byli to příslužníci děčínské VB a milice z různých závodů Severočeského kraje) vnikly mezi nás jako klíny a za nevybíravých nadávek a ran pendreky nás formovali do dlouhého průvodu. Když se jeden kamarád ohradil proti brutálnímu zacházení, byl odvlečen do tmy a tam do krve zbit. Takových případů bylo víc; o tomto mluvím jen proto, že když se děvče onoho kamaráda šlo podívat, co se s jeho hochem stalo, vrátilo se za chvíli s krvavým šrámem přes obličej a s vymknutou rukou. Jinde starý tramp, pamatující Kubáta, si dovolil upozornit asi jedenadvacetiletého mladíčka v uniformě VB, že tohle již jednou zažil, jen s tím rozdílem, že tehdy věděl, kdo proti němu zakročuje a v čím zájmu. Ten mladíček umlčel starého trampa pendrekem. A my jsme museli stát a mlčky, jen se zaťatými pěstmi, se dívat, jak mlátí děvčata a staré chlapy. Konečně nás seřadili do štrůdlu a tak jsme vykročili do tmy, ze všech stran obklopeni eskortou, po stranách a zezadu nás osvětlovaly světlomety a průvod uzavíraly kulomety. Snad to zní nevěrohodně, ale někdo z nás začal zpívat a brzy začal zpívat celý průvod. Snažili se nás umlčet kopanci a pendreky. Když jsme procházeli kolem prvních domků obce Rynartice, jakási neinformovaná stařenka se vyklonila z okna a volala na nás: "Ježišmarjá, kluci, kam vás to vedou? Snad ne do koncentráku?". Pak se cesta zúžila, náš průvod zaplnil celou šíři vozovky a naši průvodci začali klopýtat přes výmoly a někteří padali do příkopů. Někteří z nich - svádí mě to říct většina z nich - byli opilí. Konečně nás dovedli na křižovatku v Rynarticích, kde stála řada nákladních aut, jimiž nás rozvezli do třicetikilometrových vzdáleností od místa potlachu, přes marné vysvětlování některých kamarádů, že museli na místě nechat věci a že je druhý den čeká dvěstěkilometrová cesta do zaměstnání. Odpovědí na jejich námitky byly rány pendreky".
Výpověď kamaráda Wimpyho je mnohem obsažnější, avšak myslím, že to, co jsme z ní uvedli, stačí. Nešlo o ojedinělý případ, obdobné - jenže v menším měřítku - se odehrálvaly i na jiných místech. Sám jsem pamětníkem zákroků policie a četnictva proti trampům v dobách první republiky. Věřte, ani tehdy se s námi nemazlili, ale k tak drastickým zákrokům a v tak širokém měřítku přece jen tehdy nedocházelo. V době, kdy v první republice vrcholila perzekuce trampského hnutí, nakreslil E. A. Longen pro tehdejší časopis "Tramp" obálku s hlavou trampíka, který tvrdí: "Nás nikdo nevyhubí!". A nevyhubil. Zacházelo se s námi vželijak, ale přesto trampové byli odhodláni bránit republiku proti fašismu, v době okupace byli mezi prvními ilegálními pracovníky, tisíce jich padly na všech frontách druhé světové války, tisíce jich byly umučeny v koncentrácích nebo na popravištích. Tramping je zase mohutným hnutím mladých lidí. Pracujících lidí. Většinou dělníků. Můžete se divit, že takovéto zákroky je zahnaly do pasivity, že přestali věřit všem a všemu? Ale stačilo, aby zavanul nový vítr - a jejich pasivita je rázem odvanuta. Drtivá část trampů v duchu starých tramských tradic stojí jako vždy na straně pokroku. Zase se na osadách i jinde vášnivě diskutuje a čím dál víc se prosazuje vědomí, že nelze zůstat stranou, nemá-li se zase vrátit "doba temna". Tramping je hnutím především mladých lidí. Dnes se dají počítat na statisíce. A to je obrovská síla. Neobyčejný smysl pro spravedlnost a právo patří k trampským tradicím, zrovna jako nebojácnost a poctivost a smysl pro kolektiv. Ti mladí jsou zase ochotni věřit a chtějí slyšet pravdu. Jen pravdu. Zase jsou ochotni za ni bojovat. A sotva by snesli další zklamání.

Po krvavém zátahu STB na potlachu Vlčice ze soboty na neděli přijela šťára na Vlčici ještě jednou, hned po ránu. Rigouš (u totemu) si zřejmě netroufnul ty SNBáky fotit, ale mě se jeden snímek povedl. Zeď mi dělala moje Nataša. Jakmile "Modrý obláček" vypadl, rozběhly se všechny soutěže TSH, i když nás zbyla už jen hrstka. I tak se soutěže uskutečnily a ceny se rozdaly. Jen mi tenkrát uniklo, a nebo si na to už nevzpomínám, jak ten večer skončil Pulec. Jestli se vrátil ze spárů kriminálky a nebo si ho tam nechali...